Přijít někam do obchodu, vzít si zboží a odejít bez placení je zpravidla něčím nemožným. Tak to v obchodování nechodí a takový zákazník by tudíž mohl být zřejmě označen za pouhého zloděje.
Ale existuje i výjimka. Ale tou bývá jedině splátkový prodej.
U tohoto typu uzavření obchodu nebrání skutečnost, že člověk na místě nezaplatí, že nakupuje bez peněz. Protože sice nedá prodejci náležitou protihodnotu hned, ale učiní tak po dohodě až dodatečně, v podobě platby vesměs rozložené na jednotlivé splátky.
Tuto variantu lze využít nejčastěji v případě, kdy zákazník něco potřebuje, ale nemá na to dostatek prostředků, jimiž by se s prodávajícím vyrovnal. V takovém případě se to řeší formou úvěru (například na nábytek či elektroniku, ale klidně i na jiné zboží) poskytovaného bezprostředně u prodejce, jenž ale není poskytován prodejcem samotným, nýbrž vybranou splátkovou společností.
Funguje to tak i v obchodech zvaných kamenné, i na internetu. Úvěry tu bývají podobné standardním úvěrům bankovním a jejich úrokové sazby a RPSN dosahují případ od případu hodnoty od nuly do několika desítek procent. Přičemž je logické, že je zmíněná nula či k ní se blížící cifra výhodnější než úroky z kategorie těch vyšších.
A splátkami jako takovými nejednou nabídky splátkového obchodování ještě nekončí. Vcelku běžným a stále běžnějším úkazem, jenž tyto provází, bývá třeba i odložení splátek či využívání některých platebních služeb.
Stačí tak, aby byl člověk plnoletý, měl požadované doklady totožnosti, doložil potvrzení o příjmu nebo čestné prohlášení týkající se této záležitosti a zaplatil podle okolností akontaci, případně aby splnil i další na něj kladené podmínky, jako mohou být například doložení místa trvalého pobytu, splnění horní věkové hranice, přivedení ručitele nebo potvrzení, že dotyčný není ve zkušební ani výpovědní lhůtě, a je to.
Nakoupit tak lze i bez placení. Jen to někdy může přijít draho.