Když pošle zaměstnavatel svého zaměstnance na pracovní cestu, je v našich končinách běžné, že se mu tam také postará o jeho živobytí. Někdy je to zbytečné, někdy by to ale zaměstnance dost citelně zasáhlo, a proto se zaměstnancům v podobných případech přispívá. A jak konkrétně?
Je samozřejmé, že když už je zaměstnanec někam poslán, musí mu být nahrazeny cestovní výdaje, jež s tím má. Což obnáší proplacení jízdenky na vlak, autobus nebo jiný prostředek veřejné dopravy, nebo náklady na pohonné hmoty a opotřebení zákazníkova vozidla. Pak se tu ale platí i příspěvek na zvýšené stravovací výdaje alias stravné či diety.
Zatímco s výdaji za dopravu je to snad každému z nás jasné, je tomu u stravného přece jenom jinak. A to proto, že se to řídí platnými právními předpisy. A ty říkají, že se neproplácejí účty za skutečně koupené a snědené potraviny, ani se nezkoumá, zda a jak se zaměstnanec vůbec stravoval. Stravné se proplácí paušálně, a to úměrně délce cesty, a navíc se na tomto paušálu částečně podepisuje i to, zda je tento vyplácen státní organizací nebo soukromým subjektem.
Stravné se u nás stanovuje na konci každého kalendářního roku ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů a poté platí po celý následující rok, v případě tohoto u zahraničních pracovních cest o něm rozhoduje ministerstvo financí podle podkladů z ministerstva zahraničí a českých zastupitelských úřadů v cizině.
A pokud si to zaměstnanec přeje, musí mu zaměstnavatel vyplatit zálohu na stravné ve výši až do sta procent, aby takový zaměstnanec náhodou nestrádal, nemaje peníze vlastní.
Vyúčtování se provádí po návratu z pracovní cesty, do deseti pracovních dnů, kdy zaměstnanec předkládá zaměstnavateli doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad v podobě patřičných dokladů a tiskopisu zvaného cestovní příkaz. A do dalších deseti dnů to musí být i proplaceno.