Ceny u nás v poslední době vystoupaly tak rychle, že něco podobného nepamatujeme od roku 1993. A protože jsme si u nás už dávno zvykli na nízkou úroveň inflace nebo dokonce deflaci, neseme nyní takové všeobecné zdražování obvykle těžce.
Jenom v květnu letošního roku stouply v České republice ceny o šestnáct procent, což byl nový rekord, jaký neskončil v celé první polovině letošního roku. A dopláceli jsme v tomto ohledu hlavně na rostoucí ceny energií, pohonných hmot, nájemného či potravin.
Je samozřejmé, že z toho určitě nikdo z nás nemá radost, nejednou počítáme už i své poslední drobné, které nám ještě zbývají, leckdo už určitě uvažuje i nad tím, za co bude nejméně problémové nezaplatit nebo od koho si už i na nejzásadnější výdaje půjčit. Protože ne každému je u nás přáno si dost vydělat, a ne každý má také úspory, které by se daly k překlenutí stávajících potíží využít.
A kdekdo pochopitelně vzývá třeba i všechny existující bohy v touze vyprosit si u nich smilování v podobě poklesu cen. Které se ale zatím stejně jako i jiné zázraky neděje. A je nanejvýš mlhavě nadějné to, že prý časem bude přece jenom o něco líp.
A kdy prý má být o něco lépe? Odhaduje se, že zřejmě letos na podzim, až se projeví efekt zvýšených úrokových sazeb České národní banky spolu s lepší fiskální politikou a počínáním si spotřebitelů. Plus zpevní-li v důsledku vyšších úrokových sazeb česká měna, promítne se to i do cen dovozového zboží, včetně tolik problémů působících drahých energií.
Sice to netvrdí žádná zase až tak důvěryhodná autorita, a také nikdo netvrdí, že se tak stane, ale pouze že by se tak mělo stát, ale jak známo, tonoucí se i stébla chytá. A je při tom jedno, kolik našinců je chycených na jednom jediném stéble. Kolik nás doufá, že zase bude líp. Že to nedopadne jako kdysi, kdy se poťouchle tvrdilo, že sice budeme nějakou dobu trpět nedostatkem peněz, ale pak… Pak si na něj zvykneme.