Mít střechu nad hlavou je naprosto zásadní a pro normálního člověka nezbytná věc. Bydlet se prostě chce a také musí, má-li být někdo brán jako normální slušný člověk, a ne jako nějaká podezřele vypadající pochybná existence.
Jenže koupit si svůj vlastní byt, o domě už ani nemluvě, je tuze drahý špás. Tak drahý špás, že už se u něj nikdo nezasměje. Protože pohlédneme-li na ceny nemovitostí, jsou tyto většinu z našinců šokující, a ani poté, co si člověk spočítá, za jak dlouho by ze svých příjmů dal takové peníze dohromady, pokud by je tedy vůbec někdy dohromady dal, se mu neudělá dobře na duchu.
Dnes už totiž třeba Pražan potřebuje na koupi sedmdesátimetrového nového bytu hned patnáct průměrných ročních platů. Patnáct let by neměl vůbec za nic utrácet, měl by jíst, pít a oblékat se z toho, co mu někdo dá nebo co najde dejme tomu v popelnicích, měl by oželet každý, byť i sebemenší výdaj. A za zmíněných patnáct let? I pak by měl mít vlastně na svůj byt pouze teoreticky. Protože ceny rostou a kdo ví, kolik by po něm po tolika letech strádání ještě chtěli a jak dlouho by tedy musel šetřit dál.
Získat bydlení v naší metropoli je tak nejsložitější široko daleko. Slováci si v Bratislavě našetří na srovnatelný byt ‚už‘ za dvanáct a půl roku, Němci v Mnichově za dvanáct roků a čtyři měsíce a v Berlíně za 8,7 roku, Rakušani ve Vídni za 8,3 roku a Poláci ve Varšavě za 8,2 roku.
Bydlení zdražuje u nás stejně jako v okolních zemích, jenže Praha zkrátka vede. A kdo v ní chce uspět, potřebuje na zmíněný byt v průměru přes osm a půl milionu. Což je při ani ne padesátitisícovém hrubém platu k uzoufání.
Ovšem je tomu tak. Prý proto, že je tu málo dostavěných domů, a i ty hotové zejí prázdnotou, protože developeři předpokládají další růst cen nemovitostí a nejsou tak ochotni slevit na svých požadavcích. A k tomu ještě rostou ceny pozemků i stavebních prací a materiálů a jsou tu vysoké daně, což vede k oněm extrémním cenám. Jež si našinec sice může dovolit zaplatit, ale nejednou leda tak ve snu.