Ten, kdo si chce na stará kolena užívat důchodu, dá-li se tedy o nějakém užívání si mluvit, může. Stačí, aby splnil dvě základní podmínky. Konkrétně aby měl odpracovaný přinejmenším stanovený počet let, po která si platil příslušné pojištění, a aby se dožil předepsaného věku.
Je to prosté. Když jde o věk starobní, nemůže ho logicky získat nějaká omladina, a když někdo chce, aby ho stát z peněz mladších lidí živil, musí nejprve sám dostatečně dlouho živit ty, kteří tu byli už před ním.
Ale ono to zase až tak prosté vlastně není.
Například ti, kdo jsou narozeni po roce 1971, jdou do důchodu bez výjimky v pětašedesáti letech, a jenom ženy, které měly minimálně pět dětí, mohou do penze o čtyři měsíce dřív.
Ti starší pak odcházejí do důchodu o něco dříve, úměrně tomu, kdy se narodili (to jak se posouvá věková hranice vzhůru), a ženy také s ohledem na počet vychovaných dětí.
Kdo chce odejít do důchodu, může tak učinit, ale také nemusí. Chce-li však, musí si o to zažádat na České správě sociálního zabezpečení. Která však může žádost zamítnout a také ji zamítne, není-li dosažena předepsaná věková hranice nebo počet odpracovaných let.
Co se týká odpracované doby, jde o dobu, kdy člověk pracoval a byl přihlášen k pojištění a platil příslušné odvody, ale i o některé další okolnosti, takzvané náhradní doby pojištění. Některým z nás se tedy do důchodu započítává i vojenská prezenční služba nebo civilní služba, těm, kteří studovali před 31. prosincem 2009, se započítává i až šest let studia po osmnáctém roce života, patří sem i rodičovská dovolená toho, kdo na ní byl, stejně jako péče o osobu, která je závislá na pomoci jiné osoby, či doba, po kterou je člověk registrován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání.
A protože jsou prý v tomto ohledu na úřadech nejednou zmatky, měl by si člověk schraňovat důkazy o tom, že pracoval. Pro případ, že by mu náhodou něco nepřipočetli. Inu, platí ono staré známé ‚důvěřuj, ale prověřuj‘. Zejména když jde o naše živobytí.